Chceš zažít změnu? Dodrž svůj slib.

Kazatel 5:4 Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš. 

Pokud k sobě budeme upřímní, najdeme ve svém životě množství nesplněných slibů. Některé jsme dali Bohu, některé lidem, některé sami sobě. Některé sliby nesplníme proto, že se nám jejich naplnění zdá příliš obtížné, jindy proto, že na ně prostě pro svoji roztěkanost nebo zaneprázdněnost zapomeneme. Po nesplněných slibech ale vždy zůstává viset ve vzduchu prázdno. Něco se mělo stát, ale nestalo se to.

Dnešní svět je v dávání slibů velmi štědrý. Slíbit je možné cokoliv. Prosperitu, zdraví, zaopatření, podporu, mír, bezpečí, šťastnou budoucnost.... Zázraky na počkání. Ale naplní je? Ani náhodou. 

Sliby jsou přitom druhem osobního závazku. Když něco slibujeme, zavazujeme se tím k určitému jednání. Nenaplněný slib je zvláštní druh "zrady", a dokáže hluboce zranit lidská srdce i rozbít důvěrné vztahy.

Proč vlastně lidé něco slibují? Protože to:

- uspokojí toho, komu je slib nabízen, případně přinese zisk

- oddálí konflikt nebo potřebu řešení (udělám to ..... potom…)

- nám samotným to dává pocit důležitého člověka

- protože cítíme, že je nutné naplnit nějakou potřebu

Bohu velmi záleží na vztazích, a proto se bude se zájmem dívat i na naše sliby, které dáváme nejen druhým lidem, ale i Jemu samotnému. Splněné i nesplněné sliby svědčí o našem charakteru i osobní zralosti. Naše rozhodnutí pak určují, co budeme ve svém životě sklízet. "Co člověk zaseje, to také sklidí" (Galatským 6:7).  

Zkuste se zamyslet nad tím, jaký by byl váš život dnes, kdybyste sliby, které jste kdy dali, skutečně dodrželi. Byl by jiný? Lepší? Plnější? Hlubší? Byl by blíže Bohu nebo lidem?

Mnoho našich průlomů, na které tak čekáme nebo jsme čekali, bylo zbrzděno nebo dokonce zastaveno, protože jsme nesplnili to, co jsme (si) slíbili. Budu důsledný ve výchově .... dokončím včas projekt v práci .... připravím se na zkoušku.... budu se učit jazyky ..... začnu se lépe starat o své tělo .... budu denně číst Bibli .... nenechám se vyprovokovat k hádkám .... nebudu se dívat na špatné věci na internetu nebo TV .... budu investovat do Božího království .... udělám si čas na své blízké....

Nejsou to tedy jen praktické věci běžného života, které by vypadaly jinak, ale i náš vztah s Bohem by byl v mnoha věcech hlubší i radostnější, smělejší i pokojnější. Zakoušeli bychom víc Boží moci a Jeho přítomnosti, víc Božího vlivu ve světě kolem nás.

Náš vztah s Bohem neporoste bez našeho naplněného slibu, závazku – hledat Boží tvář, ne občas, ale denně. Krmit se Božím slovem, stále. Modlit se a předkládat své prosby i pocity Bohu, vytrvale. Zvát Boha k prozkoumání našich postojů i svědomí. Odevzdávat své nespasené blízké a svá města vytrvale do Boží ruky. Bůh nám nabízí vše, kým je, svoji lásku, slitování, odpuštění, smíření i nekonečnou moc. Touží po tom, abychom své sliby, které mu odevzdáme mysleli vážně a On se mohl radovat z průlomů Boží moci v našich životech.

Svět kolem nás je ve velikém zmatku právě proto, že lidským slibům se většinou nedá věřit. Hlavně žádné závazky, hlavně žádná zodpovědnost. Jenže, na koho se pak můžeš spolehnout?

Naštěstí existuje někdo, na koho je spolehnutí vždy - Bůh.

Numeri 23:19 Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?

Boží věrnost je součástí Jeho charakteru, na kterou všichni spoléháme. Jak by vypadal svět a život každého z nás, kdyby Bůh nebyl věrný? Nedodržel, co řekne? Podíval by se do našeho života a řekl by "Slíbil jsem ti, že se o tebe postarám, ale dneska se mi nechce. Chci dělat něco zábavnějšího. Ve vedlejší galaxii probíhá prima zápas mezi dobrem a zlem a já se chci nerušeně dívat. No a co, že jsem ti svou pomoc slíbil, nechováš se podle mých představ, tak na moji lásku a pomoc zapomeň a už neobtěžuj!"  To by bylo něco, že? 

Bůh je ale naprosto věrný a své sliby nebere nikdy zpět ani na lehkou váhu. A to i přesto, že my věrní mnohdy nejsme. Právě proto má svět ještě pořád naději a možnost své záchrany.

Vždyť Bůh řekl: 'Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.'  Židům 13:5

Potřebuješ si odpočinout?

Máte někdy pocit, že vám různé situace přerůstají přes hlavu? Jste pod tlakem a zažíváte stupňující se stres? Nesete tolik břemen života, že se vám už těžko kráčí?

Ježíš nám říká. "Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží" (Matouš 11:28-30).

Ježíš nám tím říká, že naprosto rozumí tomu, že člověk, který dělá věci podle svého (byť podle těch nejlepších úmyslů) a jde svojí vlastní cestou bude zakoušet vyčerpání. Ponese tolik břemen, že pod nimi bude klesat. Proto nám Ježíš nabízí svůj odpočinek - odpočinutí našim duším.

Možná se to nezdá, ale naše duše může být mnohem vyčerpanější než naše tělo. Tělo může přemoci únava, bolest, zranění nebo nemoc. Ale duše je vyčerpávána křivdami, beznadějí, depresemi, strachem, starostmi, vysokými požadavky, nepokojem, smutkem…

Přesto nám Ježíš říká – nic se neděje, vezmi prostě moje jho a najdeš svůj potřebný odpočinek. Uleví se ti, uvidíš.

Jenže, co je to to "Vezměte na sebe mé jho"?

Jho je postroj pro dva. Mají jít společnou cestou a vzájemně si tak pomáhat. Díky tomu nebudou unavení. Funguje to ale jen tehdy, pokud si oba vzájemně vyhoví. Jeden vede a druhý ho následuje. Pak se jejich síly spojí a jde se oběma lehce. Problém nastává, pokud chtějí vést oba a začnou se spolu přetahovat. Slabší vždy prohraje zcela vyčerpán.

V našem životě to může vypadat stejně. Pokud chceme následovat Ježíše, znamená to, že On vede a my kráčíme vedle něj – tam, kam chce On. V praxi – kam nás vede Jeho Slovo a Duch svatý. Pak zažíváme pokoj, radost a odpočinutí. Pokud se ale s Ježíšem přetahujeme o to, kdo z nás má pravdu, naše cesta bude velmi hrbolatá a vyčerpávající. Na svá břemena zůstaneme sami. Ježíš nikoho nenutí jít s Ním, On prostě kráčí a zve nás k následování. Protože ví, která cesta je pro nás bezpečná i dobrá a je připraven nás na takové cestě podpírat.

Ježíš nám slibuje, že jeho jho nás nebude dusit, nebude zbytečně únavné ani omezující a nebude nás dráždit. 

Pokud tedy žijeme život s břemeny, která nám způsobují trvalé vyčerpání, stres, nepokoj, úzkost nebo strach, nebudou to ta Ježíšova. Některá velmi těžká břemena a závazky jsme na sebe vzali o své vůli my sami – protože "to bylo potřeba", protože "se to tak má", protože "to od nás očekávají", protože "to vypadalo správně"…

Společné "jho" s Kristem nám dovoluje, abychom odpočívali, protože hlavní tíha břemen spočívá na rameni toho, kdo nás vede. Bude to Ježíš, nebo se rozhodneme nést takovou váhu sami? Máme na výběr každý den.

Správné otázky 

Dostat správné otázky je mnohdy lepší než dostat správné odpovědi.

Už jste to někdy zažili? Dostali jste dobrou radu, nebo informaci, která byla prospěšná a měla navést váš život novým směrem? Ale vy jste o ni v tu chvíli vůbec nestáli? Nevyžádaná odpověď, která  v nás nedokázala zažehnout žádný skutečný zájem, který by přinesl jakoukoli proměnu. Dostat hotovou odpověď na cokoli, na co ještě nejsme připraveni se zeptat prostě nepřináší velký užitek.

Ale - pokud dostaneme správnou otázku, která nějakým způsobem oslovila naši mysl, zvědavost, touhu, potřebu nebo třeba bolest, začneme s ní pracovat. Pokud svojí odpověď získáme vlastním hledáním, je z ní prožitek, namísto informace. Nalezené zjevení, náš Aha! moment, který nás posouvá a nikdo nám ho už nemůže vzít. Proto má moc k naší proměně.

Otázky přináší hloubku. Dotýkají se podstaty věcí. A tak Bůh světu pokládá otázky a dívá se, kdo z lidí je ochoten hledat odpovědi, kdo je ochoten hledat pravdu.

Otázky mohou být příjemné i nepříjemné. Mohou nás vyvést z rovnováhy, vyhodit z naší komfortní zóny, pohnout našimi jistotami. Mohou nám připomenout dávnou bolest, prožitou ztrátu nebo otevřít naší obávanou zamčenou komnatu. Mohou se dotýkat našich snů, plánů. Budou se snažit dotknout jádra našich pohnutek a motivací. 

Které důležité otázky tedy potřebujeme dostat, nebo sami sobě položit, abychom díky nim našli pravdu, která nás posune dál nebo nám přinese vysvobození? 

1) Kdo doopravdy jsem? A je to to samé, jako kým chci být?

2) Dělám rád to, co dělám?

3) Jaké jsou moje pohnutky pro to, co dělám?

4) Kam kráčím?

5) Jaký je můj konečný cíl?

6) Posouvám se k němu, díky tomu, co dělám, nebo ne?

7) Na koho se doopravdy spoléhám? (Poznám to ve chvílích nejistoty, nedostatku, v nebezpečí nebo obecně v krizích.)

8) Snažím se mít vždy svůj záložní plán, který použiju, když se věci nevyvíjí podle mých představ?

9) Co mě dělá ve skutečnosti šťastným? (Pomůže mi to nasměrovat k mým skutečným obdarováním i mému poslání).

10) Čeho se doopravdy bojím, a proč?

11) Co chci v životě ze všeho nejvíc, a proč?

12) Co jsem pro to ochoten obětovat? (Za vše, co si přejeme a co můžeme získat musíme zaplatit nějakou cenu. Je důležité poznat rozdíl mezi hodnotou a cenou. Hodnota je to, co dostáváme. Cena je to, co za tuto hodnotu platíme. Stojí ta hodnota za to?)

13) Jakou podobu má v současné době v mé mysli Bůh? (Otec, přítel, rádce, pomocník, kouč, otrokář, biřic, soudce, pasivní pozorovatel,…) Proč?

14) Věřím, že může Bůh udělat zázrak pro mě osobně?

15) Myslím si, že svůj život zvládnu bez Něj? Proč?

Otázky, které vedou k hlubokým odpovědím. Dejme jim svůj čas. A až si na ně upřímně odpovíme – budeme jiným člověkem.

Jak vypadá zahrada tvého života?

Bůh mnohdy používá různá podobenství, pokud nám chce ukázat něco důležitého, co si jinak nedokážeme dobře představit. Zahleďme se teď upřímně na svůj život a představme si ho jako zahradu. Jak naše zahrada ve skutečnosti vypadá?

Je ladná, úrodná, chráněná, opečovávaná, nese mnoho plodů, chutné ovoce? Lze v ní odpočívat, nabízí osvěžení a pokojné spočinutí druhým?

Nebo je spíše plná úporného plevele, starých větví, poseta odpadky a místem úkrytu pro nepříjemnou havěť? Taková zahrada nepřináší útěchu, ani majiteli, ani druhým. Stěží nese lákavé ovoce a málokdo ji rád nalézá.

Jaká bude zahrada našeho života záleží na přístupu zahradníka, který je zodpovědný za její stav. My jsme ti zahradníci. Zahrada je dar Boží, a byla nám dána, abychom ji střežili, osázeli ji dobrými sazenicemi a trpělivě o ní pečovali. Práce to není jednoduchá a málo kdy stačí jen intuitivní nadšení. Proto nám Bůh poslal pomoc v podobě Ducha svatého, který nás uschopňuje k dobrému správcovství naší zahrady a svěřil nám i knihu Božích principů pro zahradničení (Bibli), ve které najdeme odpovědi na všechny naše "zahradní" otázky.

Co je pro úrodnou a plodnou zahradu důležité? Co nelze žádnou zkratkou nahradit?

Výběr dobrých sazenic – Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Matouš 7:16 Jestli chci chutné brambory, musím sázet brambory. Jestli chci kopřivy, nemusím se moc snažit, ale nesmím se divit, že to pak hodně pálí. Pokud chci vidět dobré ovoce svého života, musím sázet dobré věci. Jestli chci vidět Boží přítomnost, sázím Boží slovo, ztišení, chválu, uctívání, modlitbu a posiluji se dobrou křesťanskou literaturou, sdílením se s lidmi stejné víry. Boží přítomnost neroste z telenovel, sportovních přenosů, anime, komiksů, časopisů ani rokové či metalové hudby. Co zasadíme, to budeme jíst.

Výběr správného stanoviště i sezóny – některé sazenice potřebují speciální podmínky, jiné vyrostou skoro všude. Je potřeba poznat místní podmínky i období, ve kterém se naše zahrada právě nachází. Buďme moudří a sami k sobě milosrdní. Nelze žít vždy stejně, každé období našeho života má svoje potřeby i možnosti. Pokud je špatně odhadneme, bude nás provázet zklamání a soužení, namísto úrody. Sám král Šalomoun řekl, že je čas sázet i čas trhat (Kazatel 3:2).

Bez závlahy není život – zahrada bez vody je poušť. Je jedno, co do ní zasadíte. Umře to. Co je tou živou vodou, která nás zavlažuje, která tak chrání před vyprahnutím, která umožňuje stromům, aby nesly ovoce v pravý čas? Boží přítomnost. Nic jiného. Člověk, který důvěřuje Hospodinu – člověk, který se nechává vést Bohem – člověk, který si zamiloval Boží slovo a žije podle něj. To je člověk, který čerpá z nekonečného zdroje občerstvení a požehnání.

Výživa a hnojení je bezpodmínečně nutné – minerály a živné látky každá půda zoufale potřebuje. Jejich množství určuje, jestli je půda úrodná nebo ne. Jestli dobrá sazenice dozraje a přinese úrodu. Chudá půda poskytne jen zlomek užitku, přestože úsilí zahradníka může být vysoké. Co je tou živinou, bez které se neobejdeme? Vydatný spánek, zdravá strava, čas na odpočinek a relaxaci, humor, možnost využít svá obdarování, kvalitní zábava, přátelství s druhými lidmi. To je to, co našemu životu přidává barvu, chuť i vůni – vitamíny, které potřebujeme.

Plevel je potřeba odstraňovat stále – nestačí pouze občasný výpad do zahrady, spousta dřiny a pak si zase ničeho dlouho nevšímat – plevel vytváří semena a má velmi odolné kořeny, díky kterým se nepozorovaně šíří dál a obsazuje nové a nové území. Pokud si nevšímáme drobných návnad nepřítele, drobných ústupků ve svém jednání, menších neodpuštění vůči lidem v našem okolí, po nějakém čase zjistíme, že jsme až po uši v různých zlozvycích, hořkosti, nenávisti, neposlušnosti a vzpouře. Plevel má větší výdrž než ušlechtilé rostliny. Zkusí se někde uchytit. Cesta k likvidaci plevele našeho života je skrze upřímnou modlitbu, která zve Boha, aby prověřoval naše srdce a dal nám milost k pokání. A následně opuštění zvyků a postojů, které dovolily pleveli zakořenit. Filipským 4:13 Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.

Preventivní ochranný postřik je lepší než všechna následná opatření – některé typy škůdců do naší zahrady přijdou, ať se snažíme sebevíc hnojit, zalévat a plít. Satan je mistr úskoku. Našel si cestu do zahrady Eden, najde ji i do našeho srdce. Proto nám Bůh svěřil nejdokonalejší ochranný postřik každé životní zahrady. Je to krev Kristova a meč Ducha, kterým je Slovo Boží, které používáme ve víře jako vyznání Boží pravdy, která volá ve vyznání "Dokonáno jest." Ježíš je vítěz a my s ním. Satan je poražený. Kristova krev nás chrání, očišťuje a uschopňuje žít život bez hříchu a neporušený nepřítelem. Boží zbroj je pak další zjevnou preventivní ochranou. Oblékejme ji každý den, a nechme se každý den přikrýt Ježíšovou krví.

Všechny plody a každé ovoce naší zahrady je pak potřeba ve správný čas sklidit a využít – pokud necháme Boží úrodu ladem, ptáci všechno dobré sezobou nebo nám plody shnijí a vše zůstane bez užitku. Nejsme tady sami pro sebe. Jsme tu pro Boha a druhé lidi, o které Ježíš a nebeský Otec každý den s nesmírnou láskou usilují. Ptejme se tedy Boha, jak naložit s ovocem, které v nás roste. Dejme se mu k dispozici a On rád skrze nás občerství a nasytí ty, kteří své zahrady teprve zkouší dát do pořádku.

Blázen si v srdci říká: Bůh není

Žalm 14:1-2 Blázen si v srdci říká: Bůh není. Lidé jednají zvráceně, páchají ohavné činy. Není, kdo by činil dobro. Hospodin shlíží z nebes na lidské syny, aby viděl, zda je někdo rozumný, zda někdo hledá Boha. (ČSP)

Tato slova bohužel neplatí jen pro ateisty, mohou stejně tak mluvit o lidech věřících. Blázen, který říká "Bůh není" taková slova totiž většinou neříká nahlas, ale ve svém srdci. Navenek možná působí i dojmem zbožného člověka, ale v srdci Boha nepotřebuje. Stačí mu, co má, co sám dokáže a co si sám připraví. Jeho nedůvěra nebo pýcha ho připravují o možnost setkání s živým Bohem.

Ten, kdo volá "Bůh není" je slovy Bible nazýván blázen. Existují tři typy takových lidí:

a) Nevěřící blázen, který si pro svoji pýchu není ochoten připustit, že Bůh je skutečný. Protože kdyby přiznal, že Bůh je, stojí před jasnou výzvou – co s touto pravdou udělá? Jak změní realitu jeho života? Pokud Bůh je, pak je Stvořitel a my Jeho stvoření. A když nás Bůh stvořil, muselo to mít skutečný důvod. Existuje tedy nějaké naše osobní poslání? Jaké? O čem je skutečná podstata našeho života? Chce od nás Bůh něco? Je možné Ho nalézt? Co to bude pro nás znamenat? Pýcha nechce přemýšlet. Je sama se sebou spokojená a domnívá se, že nikoho a nic nepotřebuje.

b) Ctižádostivý / zaneprázdněný blázen, který nemá na Boha čas a Boží plány ho nezajímají, protože je naplněn těmi svými, takže Boha naprosto míjí. Zaneprázdněný může být člověk svými pocity, svými zájmy, svými vztahy, svojí prací, starostmi o svůj majetek. Bývají to náboženští lidé, ale leniví v Božích věcech. Dávají Bohu tak málo svého času, že Ho postupně úplně vytlačí ze svého života.

c) Naprostý blázen, který sice ví, že Bůh je živý, ví, k čemu ho Bůh volá, ví i co má správně udělat, ale neudělá to.

Popravdě, pro to, abychom byli ztraceni nemusíme udělat vůbec nic, stačí jen nechat se unášet životem nebo se starat o věci tohoto světa – a mnoho lidí tu možnost skutečně využije. Ale abychom byli spaseni (zachráněni) a naše spasení zůstalo, je potřeba udělat něco důležitého – pozvat Krista do svého života a po celý jeho zbytek zůstávat v Něm. Tedy následovat Krista, naslouchat Mu a žít Boží vůli jako svoji prioritu. Takový člověk je v Božích očích nazýván rozumným nebo moudrým.

Otázkou tedy je, kým jsi ty? Hledáš Boha?

Jak poznám, že duchovně rostu?

Apoštol Petr klade nám křesťanům na srdce tato slova: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.2. Petrův 3:18

Duchovní růst. Tak důležitý, tak potřebný. Žádný z křesťanů nemá zůstat duchovním miminkem, jakým se stal při svém znovuzrození. Jak ale poznám, že rostu - v milosti a poznání Ježíše Krista? Jak poznám, že můj duchovní růst pokračuje a nikde se nezastavil?

Bohužel, mnoho křesťanů posuzuje svůj duchovní růst hlavně podle svých pocitů a bývají sami sebou zklamáni. Mají pocit, že stagnují, selhávají a pokud neprožívají ohňostroj nadšených nebo nových pocitů, tak se jim zdá, že prostě nerostou. Naše pocity ale přitom vůbec s naším duchovním životem - spasením, vírou a růstem vůbec nesouvisí. Stejně tak s ním nesouvisí různé výjimečné zážitky. Tolik křesťanů v touze po novém prožitku, zážitku nebo vzrušení vytrvale obráží různé koncerty, konference, různá církevní shromáždění, a přesto po každém novém prožitku zůstávají vyprahlí a zvlažnělí. Jejich růst se nedostavil. O pocity a zážitky totiž vůbec nejde.

Náš duchovní růst je skryt v Boží přítomnosti. Díky ní my, křesťané, rosteme. Kdo zůstává v Kristu, nese Jeho ovoce. Tak jako větev nese ovoce samovolně, prostě proto že zůstává přirostlá k životodárném kmeni, tak i my můžeme růst v Boží milosti, a přitom si to ani neuvědomovat.

Naše pocity tedy nejsou správným poznávacím prvkem duchovního růstu. Jestli tedy duchovně rostu poznám podle několika důležitých znaků:

1) Není mi jedno, jestli nerostu. Vlažní křesťané jsou spokojeni sami se sebou, mají pocit, že už dorostli do správné duchovní úrovně a žádný hlubší vztah s Kristem ani neočekávají, ani nevyhledávají.

2) V jakékoli krizi běžím okamžitě ke svému Spasiteli. Jsou křesťané, kteří nikdy se svými těžkostmi a břemeny nejdou k Ježíši, ale běží za lidmi. Jako by Bůh nebyl živý a nemohli se na Něj ve všem spolehnout.

3) Nepotřebuji už neustálé ujišťování od Boha o Jeho lásce a přijetí. Nepotřebuji zvláštní znamení a zázraky, abych věřil, že Bůh je dobrý a má plán pro můj život i moc ho naplnit.

4) Roste ve mně touha odpouštět druhým a modlit se za ty, kteří mi působí těžkosti. Vždyť Ježíš sám řekl "Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují." Lukáš 6:27-28.

Těžkosti - dar nebo problém?

Náš život není, jak si jistě každý všiml, procházkou růžovým sadem. Popravdě, nikdo nám to ani neslíbil. Je to spíše změť různých problémů a těžkostí, výzev, potřeb rozhodnutí, prostě všemožných starostí. A lidé si často pomyslí "Kéž by bylo všechno snazší." "Kdybych neměl tolik těžkostí, byl bych na tom lépe." "Vedl bych lepší život, kdyby situace ve světě byla jednodušší." "Až těžkosti přestanou, budu konečně člověkem, kterým chci být."

Pravdou ovšem je, že těžkosti nikdy nepřestanou. Situace ve světě i našem osobním životě bude vždy nějakým způsobem nepřehledná. Možná dokonce stále více. Vždy bude existovat někdo, kdo bude tlačit svoje zájmy proti nám. A každý den najdeme nějaký důvod, proč si můžeme dělat starosti.

Přesto, těžkosti nejsou ve skutečnosti problém. Jsou nástrojem, který nás má prověřovat a proměňovat. Jsou vlastně darem. Ne příliš pohodlným, ale dokonalým. Pouze těžkosti prověřují náš skutečný charakter. Složité situace, kterými musíme (ač neradi) projít, nás vedou k nutnosti činit rozhodnutí a přemýšlet nad jejich důsledky. Nutí nás přehodnotit, na koho a na co se doopravdy spoléháme. Podle toho pak jednáme uprostřed těžkostí s vnitřním pokojem nebo ve zmatku a úzkosti.

Ježíš řekl: "To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." Jan 16:33

Složité situace a těžkosti (soužení) mohou mít různou podobu, ale ve své podstatě nejsou skutečným problémem. Problémem může být, jak se uprostřed nich chováme, jak přemýšlíme a co říkáme. Cílem naší cesty skrze jakékoli soužení je naše vnitřní proměna. 

Takže otázkou není, čím právě procházíš. Otázkou je, kým se skrze těžkosti stáváš. Je tvé srdce díky těžkostem bázlivější, uzavřenější, tvrdší? Pak uprostřed svého soužení nespoléháš na nikoho, kdo ti pomůže najít východisko a dodá ti potřebnou pomoc i odvahu po čas tvých zápasů. 

Ježíš je naší pomocí v každý čas. V dobách radosti i těžkostí. Má vždy připravenou radu, pomoc i východisko. Tvojí skutečnou starostí tedy není, čím budeš muset projít a jaké bouře tě ještě čekají, ale spíše - spoléhám se na toho pravého? Pokud ano, těžkosti nejsou problém, ale dar, který tě promění. Do podoby člověka, který může odložit všechny svoje starosti a zažívat vytrvalý pokoj a radost.

Strach - společník nejvěrnější ?

Dnešní dobu ovládl jeden zvláštní fenomén. Mluví se stále dokola o pandemii. Ve skutečnosti, to, čím prochází společnost ale není pandemie nějaké nemoci. Procházíme skutečnou pandemií strachu. Lidé jsou ze všech stran podporováni v tom, aby prožívali, strach, úzkost a obavy. O svůj život, o svoji budoucnost. Slyšíme výhružky, objevují se nařízení, zákazy a příkazy, Stále důraznější, stále tvrdší, ale žádný z nich úzkost lidí nesnižuje a jejich situaci nezlepšuje. Spíše naopak. V lidech se probouzí tvrdost, hrubost ke každému, kdo je potenciálním zdrojem jejich úzkosti. Lidská srdce jsou zkoušena a postoje lidí se radikálně mění.

Myslím, že bychom si všichni měli uvědomit včas tu nejdůležitější pravdu. Včas, tedy dříve, než budeme semleti strachem, který nás změní. 

Ta pravda je prostá: Každý z nás jednoho dne zemře. Je to mimo lidskou volbu. Každý dokončí své dny a odejde vstříc své věčnosti. Bez ohledu na to, jestli se smrti bojí, nebo ne. Bez ohledu na to, co kvůli strachu udělal, jak se zachoval k druhým.

V Bibli je napsáno v evangeliu podle Matouše: 

 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Matouš 6:27

Žádné nařízení, příkaz ani zákaz nemůže zabránit tomu, aby se vyměřený lidský život prodloužil. Žádnou úzkostí a strachem o svůj život ho  lidé ani o den nenatáhnou. A po skončení svých dnů se každý objeví před tváří svého Stvořitele. 

Nezáleží tolik na tom, jak dlouhý náš život je, ale jak jsme ho doopravdy prožili.

Otázkou tedy je - budeš připraven? Je tvůj strach o život veden úzkostí, že nemáš nic, co Bohu předložíš? Bojíš se, že plány, které pro tebe Bůh má nebudou včas dokončeny? Proč se doopravdy bojíš o svůj život?

Pokud jsi svůj život vložil do Boží ruky, není se čeho bát. Bůh má vše pod kontrolou a nikdy se se svým plánem neopozdí. Pokud ale kráčíš svým životem sám, bez skutečného vztahu s Bohem, tvůj strach bude tvůj nejvěrnější společník. A to přesto, že ti nepomůže ulehčit ani jediný krok tvé cesty.

Není důležité bát se smrti. Je důležité prožít život, který má skutečný smysl, který nebyl zaměřen jen na nás samotné, a který  má přesah do věčnosti. Pak není pro strach žádné místo.

Jak jsi na tom s časem?

Čas je dar nebo, chceš-li zdroj, který je přidělen rovnoměrně všem. Každá osoba může využít stejné množství času jako druzí, a to každý den znovu. Úsek 24 hodin, spravedlivě a bez předsudků darovaných každému Božímu stvoření. Zaměstnaným lidem není přidáno větší množství hodin, protože usilovně pracují a lenochovi není čas odebrán, protože s ním neumí dobře naložit. Čas nemá žádné oblíbence.

Všichni tedy, i když se nám to nezdá, máme stejné množství času každý den. To, v čem se odlišujeme jeden od druhého je, jakým způsobem s přiděleným časem nakládáme. Základním problémem, kterým se všichni zabýváme tedy není nedostatek času, ale spíše jeho ztráta. Promrhat čas znamená využít ho na něco, co má malou nebo žádnou hodnotu. Můžeme zabít celé hodiny, ale nejsme přitom schopni zpět vzkřísit ani jedinou promarněnou vteřinu.

Je důležité pochopit, že všechen náš čas je ve skutečnosti Božím časem, který nám byl Bohem propůjčen. Čas není náš výtvor, je to dar, který nám byl svěřený. A Boha rozhodně zajímá, jak s ním naložíme. Jestli všechen strávíme běžnými každodenními činnostmi nebo bude mít přesah do naší věčnosti.

Otázkou tedy je:

Kolik času ve skutečnosti máš?

Jak svůj čas doopravdy využíváš?

Vejde se ti do Tvého každodenního časového plánu prostor pro přemýšlení nad věčnými hodnotami?

Máš čas setkat se s Bohem?

Buď opatrný správce svého daru. Požádej Boha, aby Ti odhalil způsoby, jakými lze využít čas, který bývá snadno promarněn na bezvýznamné věci. A udělej to včas :) 

Vždyť zítřek nám nikdo neslíbil.